Možná jste o někom takovém slyšeli, možná ho znáte osobně, anebo mezi tyto výjimečné lidi patříte přímo vy. Nebo ne?
Obecně jde o osoby, které tvrdí, že si pamatují zážitky z prvního roku svého života, někdy dokonce přímo ze svého narození! Je to ale vůbec možné nebo jde jen o falešné vzpomínky, případně o úmyslné nepravdy?
Vzpomínky na první dny života
Vědci vědí, že stejně jako dospělí i úplně malé děti samozřejmě vzpomínky mají, ale ne takového druhu, aby si je mohly vybavit později v dospělosti. Zpočátku totiž dovedou vnímat jen jednoduché tvary a barevné kombinace, a většinou si nedovedou takové vzpomínky uchovat více než jeden den. Čelní lalok a hipokampus, tedy ty části mozku, které mají na starost dlouhodobou paměť, se dostatečně vyvíjejí až okolo tři čtvrtě roku po narození. Jak to poznat? Typickým signálem, který nám napoví, že dítě již pracuje s dlouhodobou pamětí, bývá to, že dítě začíná postrádat rodiče, pokud se vzdálí na delší dobu.
PSALI JSME:
Jste pravák nebo levák? Jen podle ruky to nepoznáte
Ve věku pěti měsíců pořád ještě platí staré známé přísloví „sejde z očí, sejde z mysli“. V takovém věku tedy dítě dokáže ještě velmi snadno na své rodiče zapomenout a nafixovat se na někoho jiného. Už i po týdnu si je vůbec nemusí vybavit. Vědci se obecně shodují, že věk, kdy vznikají první vzpomínky schopné vydržet do dospělosti, bývá až okolo tří a půl lety. Nicméně někteří lidé si mohou být schopni vybavit extrémně silné zážitky i z doby okolo 2 let.
Pravda o vzpomínkách
Proč si dítě není schopno vybavovat vzpomínky z dřívější doby? Na vině je především to, že mozek ještě není dostatečně vyvinutý. U tříměsíčních dětí činí pouhých 36 procent velikosti mozku dospělého a plné velikosti dosáhne až kolem 13ti let. Před třetím rokem věku je pro dítě navíc vše pořád ještě dost nové a nemá zatím vyvinuté mechanismy pro rozlišování a kategorizaci vzpomínek. Nerozezná například, co si má zapamatovat a co lze zapomenout.
I v pozdějším dětství však bývá paměť značně selektivní a neorganizovaná. Některé studie například odhalily, že většina jedenáctiletých si nedokáže vzpomenout na spolužáky ze školky. Kolem 13. roku navíc dochází k tomu, co psychologové často nazývají tzv. jarním úklidem. V té době mozek ve velkém třídí a promazává nepotřebné informace, je tedy možné, že v této době se řada vzpomínek z mládí definitivně poztrácí.
Ale já si opravdu vzpomínám!
Někteří lidé nicméně jsou přesto pevně přesvědčeni, že rané vzpomínky skutečně mají. Jak je to možné? Důvodem je, že mimo naši paměť existuje řada vnějších zdrojů. Jsou to třeba různé staré fotografie nebo vyprávění rodičů. A mozek nedovede občas přesně rozlišit to, zda se jedná o informaci, kterou nám kdosi sdělil, nebo se jedná o vzpomínky. Jednoduše si ji zařadí, vyplní mezery tak, aby dávaly smysl, a zakamufluje vše tak, abychom je příště vnímali jako vlastní vzpomínky. Nejedná se ale o vědomé rozhodnutí vzpomínajícího, spíše jde o běžný a zcela automatický proces.
Umělé vzpomínky
Toto podsouvání vzpomínek je navíc snadnější, než si možná myslíme. V experimentech bylo několikrát prokázáno, že je možné některé vzpomínky lidem podsunout jako vlastní. V jedné studii byla testovaným osobám předložena upravená reklama Disneylandu s obrázkem Bugse Bunnyho – podle ní si pak většina testovaných „vzpomenula“, jak si jako děti v Disneylandu s chlapíkem v kostýmu králíka potřásli rukou. Taková vzpomínka je ale zcela nemožná, protože Bugs Bunny je postavička studia Warner Bros a v Disnelandu se nevyskytuje. Je tedy velmi snadné naši paměť zmást, a to i zcela absurdním způsobem.
